 Pablo Neruda |
| Autor eseje: Veronika Vlachová | Vloženo: 12.03.2003 19:50:01 |
Pablo Neruda, velikán chilské literatury, se narodil roku 1904 v místě zvaném Parral na jihu Santiaga de Chile a je to básník, který roku 1971 získal Nobelovu cenu za literaturu. Vlastním jménem Neftalí Ricardo Reyes Basoalto, byl silně ovlivněn prostředím, v němž vyrůstal. Jeho matka zemřela měsíc po porodu na tuberkulózu a jeho otec, železničář José del Carmen Reyes Morales, se dva roky poté znovu oženil a přestěhoval de Temuca. Jeho dětství v Temucu bylo poznamenáno přírodou na jedné straně a samotou na straně druhé. Své první básně publikoval ve čtrnácti letech v různých studentských časopisech a z jeho prvotních textů lze usuzovat, že se jednalo o křehkého mladíka, uzavřeného do sebe, samotářského, kterého stále překvapovala rozmanitost přírody, jež se mu otvírala před očima. Jeho prvotiny jsou plné obrazů samoty, smutku, hořkosti, bolesti a nostalgie jako protikladů ale i součástí prostředí, v němž žil. V letech 1920 – 1923 vzniká sbírka Crepusculario (Soumrak), jejíž sklon k modernismu a evropské dekandenci je evidentní. Tato sbírka je plně včleněna do života dospívajícího muže, je plná pocitů, kterými se básník snaží pochopit svůj vlastní život. V roce 1923 se rodí další sbírka s názevem El hondero entusiasta (Nadšená hlubokost) a okolnosti vzniku této sbírky popsal sám autor později takto:
V roce 1923 jsem měl zvláštní zážitek. Vrátil jsem se pozdě v noci do svého domu v Temucu. Byla víc jak půlnoc. Předtím, než jsem ulehl do postele, jsem otevřel okno svého pokoje. Nebe mne oslepilo. Noc byla čerstvě omytá a antarktické hvězdy se rozprostíraly nad mou hlavou. Uchvátilo mne opojení z hvězd, pocítil jsem nebeský úder. A jako posedlý jsem běžel ke stolu a stěží jsem stíhal psát, jako kdybych dostal diktát. Následující den jsem si četl svou noční báseň. Je to první báseň sbírky El hondero entusiasta... Podněcovala mne nová forma, jako kdybych plaval v mých opravdových vodách. Byl jsem zamilovaný a El hondero... byla sbírka proudů a sledů milostných veršů...
El hondero entusiasta však není jen milostnou poezií, ale je to též metafyzický pokus vyřešit všudypřítomnou úzkost, kterou v básníkovi vyvolává dojem prostoru a času, jako v následujících verších:
Až tam, kam kameny nedosáhnou a nevrátí se.
Až tam, kde se temné ohně spojí.
Na úpatí zdí, jež nekonečný vítr objímá.
Běžíce k smrti jako výkřik k samotné ozvěně.
Daleký, až tam, kde není víc než noc
a vlna údělu a kříž touhy.
...
Ale chci se dostal dál za tuto šlépěj:
ale chci obletět tyto hvězdy ohně:
to, co je můj život a co je dál za mým životem,
to tvrdých stínů, to ničeho, to daleké...
Síla lásky byla pro Nerudu snad jen možnou kompenzací ve střetu s pocitem úzkosti, ve střetu s pocitem ztroskotání. Roku 1925 se objevuje sbírka Tentativa de hombre infinito (Pokus nekonečného muže), která se taktéž dostává do prostředí světa básníkova dětství a přírody, společně s jeho pocitem konfrontace s prostorem a časem, ale mladý autor dokáže též definovat svůj pohled na životní cestu, konečnost a smrt.
V roce 1924 vychází sbírka Veinte poemas de amor y una canción desesperada (Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň), jíž autor popisuje takto:
Podnikl jsem největší cestu ze sebe samého: tvorba, v níž jsem chtěl osvětlit slova. Deset let samotářského úsilí, které tvoří víc jak polovinu mého života, se staly různými rytmy mého výrazu a protichůdnými proudy. Stejně tak tam, kde jsem je splétal, aniž bych našel věčnost, protože ta neexistuje, tak stejně tam se nachází Veinte poemas de amor y una canción desesperada. Rozptýlené jako myšlení ve svých nedosažitelných variacích, veselých i hořkých..... Jen jsem zpíval o svém životě a o lásce k několika milovaným ženám, jako ten, kdo zdraví velkým křikem tu nejbližší část světa...
Sbírka Veinte poemas de amor y una canción desesperada je historií milostného setkávání a ztroskotávání, historie vyprávěná z minulosti, v níž je svět zobrazován jako frustrace, v níž láska mohla být spasením:
Byl jsem pustý jak tunel. Ze mě prchali ptáci
a do mě vstupovala noc svým mocným vpádem.
A abych přežil, koval jsem tě jako zbraň,
jak šíp mého luku a praku mého kámen.
Milostný zážitek a poznání lásky je přežitím, básník potřebuje milovat, aby mohl žít, láska je zbraň a i milovaná žena je samotnou zbraní vůči samotě a vůči frustraci. I zde se můžeme setkat s konfrontací samoty a přírody. Milovaná žena je popisována jako krajina: „Tělo ženy, bělavé vrcholky, bělavá stehna, vypadáš jako krajina v té poloze odevzdání...“, či jako jiný nemateriální obraz, motýl snu, otázka kouře, nebo metaforická forma ticha: „němá, má přítelkyně“ či „ach, mlčenivá...“. V této sbírce je žena vykreslována jako bipolární obraz hmotného – nehmotného, minulost a současnost, v níž se hromadí pocity. Láska je v básních této sbírky plností a celkem tvořeným zevnitř různými charakteristikami spojenými s přírodou. Ohlédneme-li se za různými motivy prostupujícími všemi dvaceti básněmi, setkáme se s výrazy jako slunce, kořeny, rozsáhlost borovic, šum vln, soumrak, lastura, řeka, stmívání, vítr, bouře, léto, mraky, listoví, ptáci, vlny bez pěny, rackové, pláže, stromy, hrozny, podzim atd... a ve sbírce též nalezneme obraz přirozené časovosti a cyklu, jaro, léto, podzim, zima, což je nejen uvědomění si plynulosti času, ale i progresivní vývoj časovosti i v lásce a citech. Přírodní motivy jsou však i plynulým pramenem metaforického popisu: milenka, básník sám či prožité situace jsou v básních těmito přírodními metaforami definovány. Krajina a příroda je však plynulé kontinuum, příroda dětství, příroda jako prostor pro metaforickou tvorbu a rámec pro milostné vztahy, básník cítí nesmírnou touhu vrátit se ke krajině přírody:
Cítím pohyb tvých očí a podzim je jiný:
šedivá obloha, domova srdce a ptačí hlas
až tam, kam prchaly mé toužebné stíny
a padaly polibky žhnoucí jak čas.
Nebe z korábu. A pole z výšiny....
V další básni Neruda přirovnává ženu k vizi moře. Básník sám je rybář, který rozhazuje sítě, aby mohl zachytit oči své milenky:
Tíhnoucí k odpoledni rozhazuji smutné sítě
do tvých oceánských očí.
Pablo Neruda je však především básníkem melancholie. Jako samotář velmi úzkostlivě cítí bolest a prázdnotu konečnosti citu. I přírodními motivy jako soumrak či podzim vyjadřuje šedivou konečnost jednoho dne či jedné etapy, její smutek, nostalgii, melancholickou náladu, samotu. Láska je jistou zbraní vůči šedivým stránkám kontinuity času, ale i ta končí a ač se básník nevzdává plně, cítí jistý druhy zklamání a melancholie. Sbírku Veinte poemas de amor y una canción desesperada napsal ve svých dvaceti letech a tudíž je stará zhruba osmdesát let. Ale již v ní jsou patrné určitě charakteristické znaky jeho básnické osobnosti, a to především bohatý jazyk, plný metaforických popisů a přirovnání, krásy lidského citu a bolesti z jeho konce popsaného prostřednictvím nesmírně živých přírodních obrazů. Čtenář se může ponořit do jeho poezie, zavřít oči a nechat se unášet vlnou pocitů, která mu je blízká... Neruda velmi živě cítil těžkost vnitřního života a citu, cítil v sobě mnoho životů, které nazýval životy básníka a cítil taktéž rozmanitost životní cesty a její nesnadnost a toto vše uměl velmi dobře popsat tak nádherným sledem slov, že není obtížné se vcítit do jeho pocitů a nalézt za nimi pocity svoje. Neruda dokázal již ve svých dvaceti letech vylíčit pravdivost a realitu života, ale dokázal ji vylíčit prostřednictvím neoromantismu, skrze romantické, nikoliv však idealistické obrazy. Básník není idealista, je jen romantický realista, který nepláče nad svým údělem, nýbrž jej popisuje s jistým druhem sentimentu, jenž však není projevem zoufalství, spíše rezignace či pochopení vlastního života, smyslu pro cit a konečnosti všeho reálného. Láska není zlo, láska je krásná, ale jako vše v reálném je světě, je omezená, prostorově i časově. Ale i tak mám svůj dosti velký význam, v okamžiku, kdy se prožívá, či ve vzpomínce, kterou evokuje.
Neruda však nemohl tušit, jak velký význam bude mít jeho poezie pro ostatní. Psal ji ze svého hlubokého nitra, ze svých hlubokých pocitů, stejně tak jak to dělají všichni opravdu dobří básníci. Bez velkých ambicí zalíbit se většině či držet se přísně stanovených norem, Neruda tvořil, jelikož to potřeboval k životu. Tvorba jej naplňovala stejně jako láska, kterou popisoval, stejně jako prostředí a příroda, v níž žil. A právě proto, že Neruda do svých básní vkládal jen a jen sebe a své vlastní romanticko-melancholické individuum s vlastními osobitými pocity a zážitky, tak právě proto z ní mohou miliony čtenářů čerpat a vnímat tu samou něhu a melancholii, která jim umožní podívat se na stejný svět trochu jiným pohledem a pochopit tak nejen svět básníka, ale především svůj vlastní. |
Seznam použité a citované odborné literatury:
Pablo Neruda – Obras completas (Losada, Buenos Aires, 1962)
Pablo Neruda – Para nacer he nacido (Bruguera, Barcelona 1980) | | |
 |
| | Zpět na seznam | |
|
Zapsal: nicky 
( 27.01.2007 16:43:46 ) |
|
krásný:) akorát parral není na jihu santiaga, ale je to městečko asi 300 km jižně od něho:)
|
| • komentovat • |
| |
| Zapsal: lelee
( 23.02.2005 21:32:48 ) |
|
Nádherné.Fakt.Málem mě to rozbrečelo...Už dlouho jsem nečetla takhle krásnou esej:)
|
| • komentovat • |
| |
| Zapsal: Kateřina T.
( 17.05.2003 19:48:20 ) |
|
Musím, říct, že tato esej je moc dobrá. Líbí se mi ta citace, ale i styl, jakým je to napsané.
|
| • komentovat • |
| |
|
|
Další reakce
[1] |
|
Hlavní
strana 
